A1 Abstrakce.
Uvidíme li něco, co nás zaujme, co se nám zalíbí, co na nás příznivě zapůsobí, nechtějme vědět co to je a kde to je a proč to je. Nechme plynout naší myslí samotný pocit. Není nezbytné ochuzovat se o okouzlení neznámým.
A2 Lísteček.
Čas plyne, roční období přicházejí a odcházejí, s opadáváním listů se blíží jaro a nové listy, stejně jako vzdalující se lásky jsou symbolem přilétajících lásek nových, dosud neznámých.
A3 Cesty…
někdy nás vedou ke konkrétnímu cíli, jindy jsou jakoby řízené náhodou, jakoby vyšší mocí, jakoby naším přáním, které ale si ponecháváme jen jako vlastní tajnost. Někdy i sami před sebou. Někdy.
A4 Drobná kvítka.
Tak drobná kvítka! Tak drobná, že jsou jako zrnka písku na pláži. A přeci tak půvabná a nabízející se k doteku, k pohledu, k zasnění nad plochou, loukou, plání, trváním…
A5 Žlutá...
Obzor. Blízký, dosažitelný. Oproti těm mráčkům, které lákají a svádějí svojí lehkostí k následování, ke hře. Žlutý obzor je jistota. Je možné, že oblaka unavena dlouho cestou se kapkami spojí se Zemí a pole, lesy a louky zavoní novou vláhou.
A6 Červená.
Říká se barva krve, barva vášně. To růžová je barva lásky, důvěry a krásných představ. Červená. Plná, sytá, jako kytice růží, přijatá jako důkaz vášně vykvetlé ze zamilovanosti. Pro každého jen jeho – a přeci tolik na tom poli života!
A7 Červená , modrofialová a zelená.
Jak nádherně se k sobě ty barvy hodí! Červená – modrá a také zelená – modrá… Pro blázna dobrá… slýchával jsem v dětství o té kombinaci. Později jsem pochopil, že jsou to barvy přírody. Barvy základní, listů, oblohy, květů, krve, lásky a vášně. A také barvy, jejich složením je bílá – barva jasného dne! A že králův šašek není pro legraci, nýbrž pro šíření holé pravdy, jako zástupce přírody v atmosféře zlata a moci.
A8 Růžová.
Je to stromek, nu dobrá, malý strom. Vždy jej vídám jako růžový oblak, jako cukrovou vatu na špejli, jako ozvěnu dětství, tu růžovou kouli na tenkém kmínku.
B1 Zlatá.
Barva. Zlatá barva. Barva zlata. Jak dráždivé spojení slov. A přeci jen barva. Jak často cítíme ve zlatu možnost koupit i to, co koupit nelze! A mnohdy se s tímto přesvědčením vydáváme hledat kraj Eldoráda (El Doráda), který neexistuje… Často vzpomínám na rodinu na malém thajském ostrůvku, kolem které jsem několik dní chodíval. Rodina měla snad deset členů, v tom podnebí nebylo třeba více než chatrné plátěné stěny a plachta místo stropu. A zvali mne na posezení k jídlu, omluvně, že jsou chudí. Že mají k jídlu pouze krevety, víno, místní likér, ananasy a pomeranče a kuřata a vepřové a měli také různé dorty a koláče z místní mouky, velkolepé chuti a vůně. A byli až hmatatelně šťastni, s lékařskou péčí, školou, poštou, na pevninu jezdily jednou za dva týdny. Pozvání jsem nikdy nepřijal ale jejich oblak štěstí mám v srdci i mysli.
B2 Cesta domů.
Někdy jako příchod z práce, z procházky, z návštěvy, jindy jako návrat, návrat… Z cest, od někud, kde jsme byli a těšili se na ten růžový oblak, který obepíná každý domov, každý skutečný domov. Domov. To zvláštní místo, ve kterém je kus našeho srdce, mysli a duše.
B3 Objetí.
Jemné a chlapské, mateřské a milenecké, s dojetím či z prudké radosti. Vždy jako potvrzení vzájemnosti, chvíle, kdy dotyk je stvrzením volání duše po hmotě. Po důkazu, že toužené, vysněné, opatrované v mysli více než klenot opravdu je. A čeká. Na setkání.
B4 POLIBKY A DOTEKY.
Povrch. Hmoty. Těla. Škádlivé a něžné, vroucí, dětské, první, opatrné, poznávací, polodospělé, dospělé, potvrzující, laskající, dráždivé, smyslné, lehké, letmé, tajné, očekávané i nečekané, vášnivé, … které z nich jsou to ty sladké? Polibky a doteky.
B5 Zaklenutí.
Někdy se říká zakřivení. To když jde o něco technického. Pravítko, křivítko. Ale zaklenutí, to je něco úplně jiného! Zaklenutí mostních oblouků, chrámových kleneb, křivek těla, lidského těla, krásných křivek nahého těla, křivek tolik uctívaných požadavky anticky! A přeci – stačí zahlédnout zaklenutí horizontu aby na mysli vytanulo i zaoblení…oblost…
C1 Svahy.
Stráně a jejich porost. Jak srozumitelné a jasné. Dokud se mysl neoptá „jaké stráně? A jaký porost? A – co žije tom porostu, na těch stráních? Do jaké výšky se zvedají? Vznášejí se nad nimi ptáci? Je voda v jejich potocích křišťálová, je půda porostlá mechem a pokryta stopami zvěře?“ Stráně a jejich porost. Pro vnímavou mysl tato dvě slova stačí. Ostatní jí vytane samo a pohladí duši jako jarní vánek, jako naděje.
C2 Iluze.
Někdy se mlžný opar zaslouží o iluzi, která je i není skutečností, která je vítána tím, kdo si ji přeje a odmítána tím, kdo ji odmítá jako šalbu a klam, jako matení smyslů, jako bezúčelné mámení, které je zpomalováním cesty k cíli. Cíli jasnému a zřetelnému, cíli bez iluzí a snů. Současnost vynesla do popředí slovo vize. Vize činnosti, vždy však s podtextem vize úspěchu. Lidská touha po iluzi, snu však trvá, vystoupení kouzelníků a mágů i přes vědomí, že kouzla a čáry neexistují plní sály a uchvacují. Naštěstí.
C3 Řeka a loď.
Ne loďka. Loď. I když – podle měřítka místa, situace. Někdy je loďkou skořápka a dětská mysl prožívá při šplouchání ve vaně stejné napětí, jako námořníci na kutru na širém moři. Velké, největší lodě potká takové nebezpečí jen málokdy. Vlastně jsou takové proto, aby se jim každé nebezpečí vyhnulo. Nebezpečí… a dobrodružství? Ne v každém zůstává ta touha, mnohdy skrytá, po dobrodružství, normálním dobrodružství, kdy nejde o život a přeci v těch, kdo jsou tou nádhernou schopností iluzi obdaření, zůstává setkání s jelenem v lese zážitkem na celý život, stejně jako plavba v naprosto bezpečné situaci, nad hlubinou dobrých 5ti metrů. Vždyť i pouhé odpoutání se lodi od Vltavských břehů je chvíle, na kterou každý tajně čeká jako zážitek, kterým cosi začíná…
C4 Most.
Mezi tím, co bylo a něčím, co bude. Pomocná ruka přes údolí a řeky, přes nepochopení a sváry. Spojení něčeho, co končí s tím, co nás čeká. Řeka je stejná. To břehy se mění.
C5 Vůně kávy.
Jak odlišná v kavárně, u přátel – a doma. Doma. V kuchyni, připravena na stole, v prostoru tak důvěrně známém, prostoru plném porozumění a laskavosti, sdělovaných, nabízených tou vůní kávy.
C6 Jitro.
Byla to jen chvíle. Jen několik vzácných minut. Opakovala se a já tu náhodnou kompozici ze světla, stínu, důvěrně známého kuchyňského prkénka a hrnku s kávou nechtěl ztratit z očí. A váhal jsem, jestli ji lze zachytit tak, jak ji vnímám. Jako symbol. Jako připomínku jak vypadá klid. Chléb okoral, káva vystydla. Nevadí. Je známo, že malířům uschnou kytice, nežli je stihnout domalovat. Děkuji za každé jitro.
C7 Mostar.
Kdo zná, tak ví. Tu jeho historii, tu starou i tu novou. Historii toho úchvatného kamenného díla ze kterého skáčí chlapci do vlnek řeky a které ač rozbořeno nesnášenlivostí bylo opět, kámen po kameni, kousek po kousku, krok po kroku vráceno do své původní podoby, aby opět spojovalo břehy i mysl a duši.
C8 Andersen.
Věřím, že ten ptáček, který rozdal všechno svoje teplo, přeci jen přežil. A že zůstává na Zemi, že jeho píseň zní každému, kdo si ji přeje slyšet a následovat ji.
C9 Nebe.
Nejen Země ztratila svoje dálavy. I kosmos jakoby se stal bližším. Jitro kouzelníků. Ano, správně to napsali Bergies a Powels v té zapovězené knize. My jsme Ti kouzelníci. A je na nás abychom si i přes veškerá poznání a vývoj byli vědomi příslušnosti i Zemi, Luně a snění.
D1 Kytice růží.
Žádná kytice růží není „jen tak“. Snad s výjimkou kytice ve výloze, vytvořené pro reklamu mistra vazače. Kytice růží je vyznáním, součástí omluvy, darem od srdce, nabídkou svazku tvořícího celek, kytici života.
D2 Jablka v míse.
Jak jasné symboly! Úroda, teplo a světlo. A stůl a židle. Jak prosté a přeci jak vzácné. Když je to náš stůl, naše židle, naše světlo a teplo. Náš domov.
D3 Magicien.
Vědomí souvislostí. Vědomí kladných a záporných vztahů a pohled, který dokáže obsáhnout široký obzor. Tak jest napsáno. Prorok.
D4 NA ZDRAVÍ!
Na další cestu, na další setkávání! Na dostatek síly k vítězstvím i přijímání proher. A na vědomí, že hospodáři končil rok 11.listopadu, kdy odměnil čeleď, uspořádal hostinu na rozloučenou a přijal slib těch, kteří si přáli zůstat i v dalším roce. Ano, na sv. Martina, svatomartinská husa. Následujícího dne byla stejná oslava, tentokrát náležející budoucnosti, přivítání nového hospodářského roku a jako odměna těm, kdo slíbili zůstat. Vánoce a nový kalendářní rok – to již byl rok hospodáře v plném zápřahu, svátky vánoční byly především svátky mysli, duše a ducha a součástí masopustu. Ať je nadcházející nový rok opravdu dobrý!
Ať je nadcházející nový rok opravdu dobrý!
